Svatováclavské dukáty.

Svatováclavské dukáty

SVATOVÁCLAVSKÉ DUKÁTY
( 73 vyprodaných produktů. )

Legendární kníže Václav se stal zřejmě nevyobrazovanější historickou postavou na českých mincích, medailích ale například i pečetidlech. Jeho podobizna se začala pravidelně objevovat už na denárech z dob knížete Jaromíra (1004 – 1012. Jako jezdec na koni započal být Václav zobrazován za vlády Vladislava II. (1140–1172), později slávu světce šířily zlaté dukáty. Jezdecká podobizna svatého Václava, doplněná textem "Svatý Václave, nedej zahynout nám i budoucím," ostatně zdobí i současnou českou dvacetikorunu. Ke znovuoživení svatováclavského kultu u nás došlo brzy po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československé republiky. Prvorepublikové Svatováclavské dukáty byly první zlaté mince Československa. Jednalo se o obchodní mince, které stejně jako medaile neměly stanovenu nominální hodnotu. Vydání prvního svatováclavského dukátu se setkalo s velkým zájmem československé veřejnosti a jen těch nejmenších, jednodukátů, bylo v letech 1923-1939 prodáno na čtyři sta tisíc. V období ohraničeném lety 1929 - 1939 byla ražba rozšířena i o větší pěti a desetidukáty. Tyto ražby získaly oblibu po celém světě, a tak není divu, že se svatováclavské dukáty razily pro účely mezinárodního obchodu i v roce 1951 a dodnes jsou vysoce ceněny. V roce 1923 se dukát se svatým Václavem prodával za tržní cenu 120 korun a byl oblíbeným dárkem k nejrůznějším příležitostem. Dnes se cena těchto historických mincí pohybuje od 6000 do 9000 Kč, dle zachovalosti a ročníku. Ty nejvzácnější se pak dají získat pouze dražbou na aukcích. Na tradici těchto dukátů navazují i současné ražby. Předlohu jednodukátu z produkce společnosti Zlaté mince – Numismatika vytvořil akademický sochař a medailér Vladimír Oppl. Zajímavostí je, že prvotní návrh lícní strany z roku 1993 byl původně určen pro českou oběžnou korunovou minci. "Líc zobrazuje profil svatého Václava v přilbici, oproti návrhu z roku 1993 je nově doplněn o dvojité písmeno W," upřesnil autor Vladimír Oppl.

Úvod do grošového období (9) Čištění, patinování a konzervace mincí
Součástí vědomostí sběratele mincí grošového období by měla rozhodně i znalost, jak se o mince starat, aby neztratily svou autentičnost, nebo abychom je neopatrným zacházením neponičili.

Ke každému materiálu se kvůli jeho fyzikálním a chemickým vlastnostem musíme chovat jinak. Následující řádky popisují podrobně jak na to.

Zlato

Zlato těžko oxiduje, a protože většina zlatých mincí byla vyražena z kvalitního a téměř čistého kovu, odolávají úspěšně chemickým vlivům jak půdy či vody (a to i mořské), tak i vlivům atmosférickým. Přec ale existuje jedna nepříjemná povrchová vada čas od času se vyskytující na zlatých ražbách. Bývá označována jako tzv. červená rez. Průvodním jevem výskytu této rzi je přepálení zlata – jeho vystavení vysoké teplotě (například při požárech). Hlavní příčinou tohoto jevu je přítomnost mědi v mincovní slitině takto postižených mincí. Protože měď za vysokých teplot snáze oxiduje, stačí i její nepatrné množství, ve kterém přichází v kovu zlatých ražeb, aby přešla do podoby nižšího kysličníku mědi – kysličníku měďného (Cu2O). Ten pak nepříjemně přikrášlí povrch mincí červenými skvrnkami.
Kysličník měďný je značně stálý, a proto je i jeho odstranění z povrchu zlatých mincí problematické. Nejvhodnější bývá odstranit skvrny roztokem manganistanu draselného (KMnO4), okyseleným kyselinou sírovou, opatrným nanášením skleněnou tyčinkou na postižená místa. Jindy se zase užívá k vyčištění spáleného zlata kyseliny solné, nebo boraxu (tetraboritan sodný).

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012

Jak se dělá mincovna (3) Jak se myšlenka mincovny postupně stává realitou
Jako většina lidí, o které se otřely základy filosofie na vysoké škole, i já jsem poznamenán dialektikou.

V mé mysli a konání se vždy střetávaly protipóly duchovní a materiální. Svým založením jsem byl spíše pragmatik. Ideám, natožpak ideologiím jsem nikdy moc nefandil. Myšlenku na mincovnu jsem nemohl správně pochopit, nic pořádného jsem si za tím neuměl představit. Do září 1992 jsem neznal vůbec nikoho, kdo by mi o mincovně byl schopen něco bližšího říci. Natož, abych znal někoho z ČNB, kdo o takových věcech, jako je mincovna rozhoduje. Odehrával se ve mně rozpor mezi krásnou ideou a tvrdou realitou neznalosti.

Vzpomněl jsem si, že mám v Praze výborného kamaráda, který se mnou studoval na VŠE, a kdysi pracoval na Státní bance československé v Praze. V této bance jsem ho i několikrát navštívil v jeho ředitelské kanceláři. Byl to ing. Milan Gerža, který v té velké budově naproti Prašné bráně před revolucí působil několik let, jako hlavní úvěrář pro zemědělsko-potravinářské odvětví. Milan byl vždy výrazná osobnost a musel zde zanechat určitě významnou stopu. V roce 1992, však už zde nepracoval. Byl v té době ředitelem nově se rozvíjející firmy CaC Leasing Praha, kterou v podstatě založil. Nebylo nic jednoduššího než mu zatelefonovat a sdělit mu, co mě tíží namysli. Jako vždy reagoval velmi rychle a ihned pochopil, že mincovna je výborný nápad, za kterým je nutno jít. Ze svého dřívějšího působiště znal Dr. Surgu z ČNB a sehnal mi na něj přímou telefonní linku. Musel jsem ale M. Geržovi slíbit, že se té návštěvy, kterou s Dr. Surgou dohodnu, také osobně zúčastní. Měl vždy dobrý instinkt na zajímavé věci. Řekl bych, že zavětřil kořist a byl připraven za ní se mnou jít.

Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2012.

DALŠÍ ČLÁNKY VÍCE O ČASOPISU